Zkreslené vidění – Bez udavačů

Důvěřovat státu se nevyplácí. Lidé jsou přesto nepoučitelní. A proto přicházejí o majetky, iluze i vlastní životy. Idealisté hned po každém převratu, rebelové průběžně kdykoli.

 Společnost bez udavačů? No, to jsem trochu přehnal. Závist, touha mít se lépe, než ostatní, či jen prostý pocit, že sloužím dobru, patří k základní výbavě charakteru většiny lidí. A mocní dobře vědí jak toho využít. Ne z každého se stane udavač, ale on stačí i jeden pilný na sto slušných, aby bylo zamořeno.

 Pokud se režimu nedaří na svou stranu přetáhnout dostatečný počet udavačů, nezbývá mu, než udržovat pořádek a svou představu dobra vojskem nebo policií. Tanky tedy dočasně, policií až tehdy, je-li už jakási stabilita jistější. Ovšem většinou se mu získat udavače pro své služby daří. Placené a i ty z přesvědčení.

 Jsou i státy, které fungují opravdu na principu důvěry vlastnímu obyvatelstvu. Nejsem ovšem tak troufalý, abych si dovolil jmenovat byť jen jediný. Přesto si myslím, že jsem v tomto ohledu dost velký idealista.

 Jiní idealisté v čele některých států věřící v nejlepší politický systém, neboli demokracii, se snažili a snaží své představy dobra vnutit občanům států, které fungují odlišně. Proto se přes veškerý pokrok dosud vedou války. Pokud neberu v úvahu náboženský fanatismus.

 Stát je organizované násilí. Což kdysi dávno pravil Bedřich Engels. Stát je bestie, která může všechno a všeho dosáhne. Říkám já. Zkuste státu něco dlužit. Ovšem dostat od něj byť pouhé informace, které by měly být veřejně dostupné, je někdy nadlidský úkol. Mám na mysli třeba platy konkrétních státních úředníků nebo vlastnické vztahy polostátních firem.

 Abych byl o něco konkrétnější, budu mluvit o České republice. A o sobě.

 O nějaké důvěře v jakéhokoli politika včetně státních představitelů nelze mluvit. Věřím jim asi stejně, jako oni věří mně. A nezbývá nám nic jiného, než se vzájemně respektovat a vadit si co nejméně. Což ovšem oni často neberou na zřetel. Protestovat lze, ale to je asi tak vše. Nelze je odvolat, trestat je a často se k nim ani přiblížit. Jsou cosi jako božstvo. Vyvolení. Což mi zní i trochu odpudivě. Vám ne?

 S armádou, policií a soudy si raději nic nezačínám, abych špatně neskončil. Zatím se daří.

 A úřednictvo? Co říci? No… bez nich by celý stroj nefungoval. Někteří kolaborují, někteří jsou dokonce i lidé. Na Úřadu práce v Plzni pracuje Alenka, má drahá sestřička.

 Není důvěra ve stát vlastně úchylka hodná psychiatrické péče?