Zkreslené vidění - Jako jeden muž

Hnutí, strana nebo spolek, jež jsou existenčně závislé na svém vůdci, pojímají do svých řad buď kariéristy nebo slabochy. V obou případech není o co stát.

 Bylo by možné se zeptat, jako který muž, ale tímto směrem se vydat nechci. Důležité je tvrzení, že stáli za ním. Čímž se míní, že měli stejný názor, přesvědčení, podporovali jeho postoje, záměry. O tom schovávání bych rád něco řekl.

 Je jistou výhodou a současně velikým nedostatkem jakéhokoli společenství, je-li závislé na existenci či, nedejbože, přízni jednoho muže. O ženách to platí také, nicméně to se tak často neděje. Vybavují se mi příklady z politiky, ale právě tak se to může dít kdekoli. U skautů, v zahrádkářské kolonii, partě zedníků, v zaměstnání… A snad i Kristus musel umřít dřív, aby nezahubil církev předtím, než stačila vzniknout.

 Ono totiž vůbec není lehké být někomu vzorem. Ať jde o proroka, filosofa, diktátora nebo zvoleného předsedu. Na každém kroku sám sebe hlídat, protože všude jsou ti, kteří by sice rádi i podrželi kapesník při smrkání, ale jejich guru se musí krýt s představami, jež o něm mají. Jinak by jejich láska mohla rychle skončit.

 V politice se takovému jevu říká kult osobnosti. Projevuje se nekritickým obdivem k vůdci, führerovi, báťuškovi, velkému soudruhovi. Kdo ohrožuje jeho postavení, je znemožněn, popřípadě zlikvidován. Dobré věci jsou připisovány jeho moudrosti, špatné nebo které se nepovedly, jeho odpůrcům, což jsou zároveň nepřátelé lidu. Systém takto fungující se zdá být neotřesitelným. Ovšem jen dočasně. Velký šéf se zastřelí, tajná skupina provede úspěšný puč, zasáhne demence či jiná nemoc, nebo dokonce přijde přirozená smrt. Pak je vše jinak. Bývalý polobůh je vyhlášen zločincem, jsou poplivány a zhanobeny jeho obrazy a odkaz, a poddaný lid se zase nějakou dobu cítí být svobodným.

 Kult osobnosti je extrém. Ale je velmi pravděpodobné, že společenství sdružená kolem jedné osobnosti s jejím pádem padnou také. SPR-RSČ a Miroslav Sládek, vzpomínáte? Hnutí Úsvit a Tomio Okamura, vzpomínáte? Další tolik výrazné postavy si nyní už nějak nevybavuji.

 Kdo nejde s námi, jde proti nám. Říkali komunisté, když si myli špinavé ruce. A schovávali se za soudruha Gottwalda. Dnes politikům špína na rukou ani nevadí. A svědomí? Co to je? Vždyť oni nic, to všechno Brusel.

 Čulibrk si stojí za vším, co kdy provedl, sám.