Zkreslené vidění – Potlesk

Ilustrovaný podčárník aneb zamyšlení nad některými jevy v životě pozemšťanů a vztahy, které se jich nějakým způsobem týkají.

Také by to šlo shrnout do výroku: „Všechna snaha marná.“. Aneb ať děláš, co děláš, žádný výsledek není vidět.

On nejenom potlesk bezrukého není slyšet, ale ani řev němého, řečma se nenajíš, sliby si na chleba nenamažeš a koneckonců ani poctivou prací nezbohatneš. Jsou zkrátka věci nemožné. Což ovšem neznamená, že se nedějí. Neboli nelze popřít, že v tomto ohledu je Česko zemí zázraků.

Je mnoho nedobrých věcí, špatností a nedobrot, o které kromě aktérů, jimž vynášejí téměř bezpracný zisk, nikdo nestojí, a přesto jsou pevnou a dlouholetou součástí našeho státního soukolí. Tak tedy… jmenuji ty nejhorší. Bezmezná a nesmyslná imunita poslanců, jejich neodvolatelnost a neodpovědnost, přebujelý úřednický aparát, nepotrestatelná, protože nedokazatelná, korupce všude, kde jen jde o trochu vlivu nebo pár desítek tisíc korun, bezmocnost běžného občana vůči státní správě propojené s místními mafiemi a další hrůzy. Není v silách jednotlivce proti podobným zvrhlostem účinně bojovat, natož vyhrát. Sani za jednu uťatou hlavu narostou tři nové.

Dobře. Už jsem se tedy smířil s tím, že jsme si nebyli schopni uhlídat, aby naše demokracie vypadala jako ženská k světu, za kterou se každý zálibně otočí, usměje se a pokývá souhlasně hlavou. Ale přesto vypadá zezadu jakž takž. Nicméně když se otočí, je to zlá stařena, s níž je lepší se na ulici nepotkat. Závistivá, nevlídná, ukecaná, a když jde chvíli s tebou, nevíš, jestli ti něco neukradla.

Nemožné věci se většinou dějí těm, kteří znají správné lidi na správných místech. To se pak stane zázrak a kdosi záhadně přijde k několika miliónům, nebo alespoň k výnosné zakázce, nebo teplému místečku v dozorčí radě ČEZu, či postu v Bruselu. Tací lidé většinou ani nemají žádné problémy se zákony, neboť policie ani soudy je neřeší. A ne, že by nebylo co!

A my, bezrucí, tomu všemu tleskáme. Někdo nadšeně, a ani netuší, že byl zneužit, jiný proto, že tleskají jiní, další má za to, že musí, onen, že se to má a sluší. Ono to slyšet je. Jako dutina v mušli, když ji přiložíme k uchu.

Někdo netleská, ale je mu to houby platné.