Ne samozvaní vládci, diktátoři, doživotní prezidenti, bezcitní potentáti nebo absolutní monarchové. Lidé, kteří jim slouží dřív, než musí, zotročují ostatní.
Samozřejmě, že nemluvím o lidech nemocných, nýbrž o jistém druhu opatrnictví. Duševní zbabělost vždy stála v nenápadném pozadí úspěšné nadvlády každého režimu, který potlačoval přirozenost člověka. Což byl téměř kterýkoli.
Jde tudíž o chování, které reaguje na požadavky pána vůči otroku ještě dříve, než jsou vysloveny. Poddaný se tak tím vlastně předem snaží vyhnout možnému příštímu trestu. Udává bližního svého, plní úkoly na 150 %, nepřítele panovníkova hanobí a pomlouvá, ačkoli ho zná jen z doslechu, svou nevhodnou minulost zavrhne a budoucnost vidí ve službě současnému blahu.
Jak je takových lidí více než kritické množství, vytvoří se společnost založená na strachu mít jiný názor, obavě kritizovat vyvolené osoby, postoje, státní a stranické doktríny, společenství stojící na dogmatech, stádnosti, poslušnosti. V které se vyplatí neupozorňovat na sebe, o některých věcech vůbec raději mlčet, přehlížet je a nejlépe je nevidět. Předstírat kolektivní víru v ikony, oblibu jednoduchosti, opěvovat průměrnost. A samostatné myšlení si bedlivě hlídat v domácím ZOOkoutku.
Každého, a mne také, jistě a správně napadne souvislost s bývalými režimy, jimž se dnes říká totalitní. Neboli Německo za vlády nacistů a Československo za komunistů. K nim bychom mohli připočítat i Protektorát a Sovětský svaz s porobenými koloniemi. Ano, mnozí z nás si i opravdu něco z toho prožili na vlastní kůži. Oběti jsou spočítány, některé alespoň odhadem, škody vyčísleny, filmy natočeny, romány napsány. Jen poučení je nejasné a vina zamlžena. Pamětníků ubývá. Zase Židé vadí, odsun Němců byl vyhnáním, komunisti to mysleli dobře. Opět se oklikou přes záblesk demokracie dostáváme do kolektivistické ohlávky. Znovu se blížíme kritickému množství předpodělaných sluhů.
Pro odstrašující příklad podlézavosti mocným není třeba chodit nijak zvláště daleko ani vysoko. Vím to z vlastní zkušenosti. Jak spatřím naši paní domovnici vytírat chodbu před novinovými schránkami, zdravím ji už zdaleka, a raději odložím pokus zkontrolovat, zda mi přišlo od někoho svatební oznámení nebo byť jen letáky z Lidlu. Ale když už se mi povede na čerstvě vytřenou chodbu ťápnout rovnou z výtahu, cítím se, jak kdybych jí právě mordoval děti. Snažím se nenašlapat a proto dělám dlouhé kroky. Sice mlčí, ale… Už jsem i jednou takhle ze studu sebou praštil. Jsem to ale kašpar. A to je jen správcová!
Nedovedu si představit, co bych dělal, kdybych přistihl mýt schody třeba Václava Klause.
